Supermarine Spitfire Mk. XII MB837, F/O František Peřina, No. 312 Squadron, RAF Harrowbeer, Devon, Velká Británie, červen - srpen 1942, What If ....
Za vznikem této verze Spitfira (co do počtu vyrobených letadel nepříliš významná, ale důležitá byla z hlediska vývoje) byla nová taktika „hit and run“ (udeř a uteč), se kterou německá Luftwaffe přišla v roce 1942. Piloti stíhacích bombardérů FW 190 A osaměle útočili nízkým letem na pobřeží a Anglie a poté se rychlým letem vraceli na své základny ve Francii. Cílem těchto útoků byla britská města, vojenské cíle a doprava. Focke-Wulfy se přiblížily k anglickému pobřeží nízkým přízemním letem, radar je zachytil poměrně pozdě a RAF musela urychleně najít vhodný záchytný stíhací letoun, který by se nalétávajícím letounům mohl úspěšně postavit. Ministerstvo letectví se obrátilo na výrobce stíhacích Spitfirů – továrnu Vickers Armstrongs Ltd. Supermarine Aviation Works.
První prototyp sériového čísla DP845 vzlétl 10. dubna 1942, poháněn byl již zmíněným Griffonem IIB, výkon motoru přenášela čtyřlistá vrtule a kompenzace jejího vyššího klopného momentu si vynutila zvětšení plochy směrovky. Křídlo bylo kompletně převzato ze stíhacího Spitfiru LF Mk.Vc a to včetně jeho asymetrických chladičů i výzbroje. S ohledem na úkol letounu, zachycení nízko letících stíhacích bombardérů, bylo použito křídlo bez koncových oblouků, tedy s rozpětím 9,930 m. Prototyp měl zatahovací ostruhové kolečko, které však bylo u pozdějších sériově vyráběných letounů zase většinou pevné.
Při zkouškách na základně ve Farnborough v červenci 1942, byl prototyp porovnáván s různými stíhacími typy, zde se ukázalo, že v malých výškách najde soupeře jen velmi těžko. Byl u hladiny moře o 23 km/h rychlejší než Spitfire LF Mk.IX a převahu v rychlosti si zachovával až do výšky 6 096 m, "devítka" lépe stoupala. Dosahoval dokonce lepších výkonů než konkurenční Hawker Typhoon a německý Focke-Wulf FW 190A neměl nízko nad zemí naději na únik. To potvrdily i následné zkoušky v Boscombe Down z července téhož roku, kde prototyp Spitfiru Mk.XII dosáhl ve výšce 1 737 m (5,700 ft) tehdy úžasné rychlosti 598,7 km/h. Napomohlo tomu i použitý způsob nýtování zapuštěnými nýty a dokonalá povrchová úprava. Výsledkem těchto zkoušek bylo zjištění, že je nová „dvanáctka“ nejlepší ve výškách do 3 000 m.
V rámci provozních zkoušek byly dva stroje předány 312. peruti,a to MB836 (DUoQ) a MB837 (DUoR), kde se testoval provoz a údržba spolu se Spitfiry Vb a Vc. Vzhledem k rozdílným vlastnostem motoru Rolls-Royce Merlin a Grifon, bylo doporučeno Spitfiry s těmito motory nemíchat. Proto byly letouny Spitfire Mk.XII předány do výzbroje 41. a 91. Perutě. Ty většinou létaly nad Anglií, kde úspěšně zachytávaly zmíněné útoky „stodevadesátek“ na anglická města. Čas od času piloti těchto jednotek provedli „sweep“ nad okupovanou Francii či Belgii, zejména pak na přístavní města Dieppe, Ostende a Calais, dále provedli útoky na seřaďovací nádraží v Amiens a St Omer, nebo útočili na lodní dopravu podél francouzského pobřeží a v kanálu La Manche, při těchto akcích bylo možno Spitfiry podvěsit 226 kg pum.
RAF definitivně vyřadila tento typ ze své výzbroje v září 1944, z konstrukčního hlediska to byl přímo zlomový letoun, byl to první sériově vyrobený Spitfire poháněný motorem Griffon.
Jen bych trošku víc usvinil. 
